Kawasaki GPZ 600 - 1986 

Slovensko v penzionu

Cesta na: 4 dny (5.000,- Kč)
Celkem najetých km: 1.443 km

1. den (pátek)

Výjezd: Choceň, 5:10 hodin
Najetých km: 430 km
Plán cesty: Moravská Třebová, Mohelnice, Olomouc, Hranice,Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, hraniční přechod Makov, Žilina, hrad Lietava, Terchová, Dolný Kubín, Oravský hrad, Podbiel, Habovka (cíl naší cesty – Skorušinské vrchy)

Večer před odjezdem to vypadá, že budeme muset zrušit naši objednávku v penzionu – lilo jako z konve. Napadlo nás, podívat se na internetu na meteorologický radar. Ten nás ovšem zklamal, byly tam samé deštivé mraky po celé republice jdoucí na východ. Přesto se rozhodneme nařídit si budíka na tři hodiny ráno. Jenže jsem se vzbudila už ve dvě a pořád pršelo, budík jsem vypnula a dala ho na půl páté a modlila se, aby přestalo. Pípání nás budí, pohledem ven jsme se ujistili, že už konečně neprší ale chtěli jsme si to pojistit radarem. Ten ukazoval jen pár zbylých mráčků, jinak čisto nad naší zemí. I přes velkou zimu a silnice zatopené vodou vyjíždíme. Až do Valašského Meziříčí jedeme bez delších zastávek. Zastavíme u Hypernovy na snídani, je nám divné, že lidi sedí v autech, zabezpečíme motorku a pak nám to došlo, oni mají až od 8 hodin a to bylo až za 15 minut. Konečně otevírají a my se s ostatními „vrháme“ dovnitř. Jenže jsme se zastavili na mě až moc brzy. Při vstupu jsem „pípala.“ Takže v mžiku se objevil chlapík a začal se vyptávat, kde a kdy jsem kupovala bundu atd. Když jsem řekla, že v Praze, tak se strašně divil, asi to bylo na něj moc daleko. No co vám budu povídat, nějak se to vyřešilo, že ji nemám odčipovanou, i když ji mám ale zřejmě pípá jen Hypernově a to jsme ještě netušili, že ji na Slovensku navštívíme taky. A ten milý pán to všechno dovršil větou: „To ale není normální bunda, že? To je jako nějaká sportovní.“ Tak jsem se zasmála, s helmou v ruce šla nakupovat a myslela si svoje. :)

Cesta docela ubíhala, v Makově na přechodu jsme byli kolem desáté hodiny. Po cestě jsme si ještě vyměnili peníze. Kolem procházel řidič náklaďáku a ukazuje na značku a říká: „Á Pardubice, že jo?“ Ještě nás tam zdržel zdejší domorodec, protože chtěl rozměnit 10 Sk na 10 Kč, protože mu prý někdo od nás vozí noviny. Jenže se krapet rozpovídal o tom, jak je na tom Slovensko špatně a tak dále … Podle plánu jsme se měli jet podívat na hrad Lietava, který se nachází na cestě ze Žiliny asi po 5ti km směrem na Rajec (pochází ze 13. století, leží ve výšce 630 m). Nahoru jsme bohužel nešli, protože nikde nebylo parkoviště a nechtělo se nám nechávat všechny věci někde ve vsi, kde nevíme, co nás čeká.

Počasí se umoudřilo a na Slovensku už svítilo sluníčko. Vydáváme se zase do Žiliny. Jedeme 130 km/hod a Michal najednou začne brzdit. No co, říkám si, asi jedeme špatně. Jenže najednou zahlídnu, jak se z chlazení valí bílý kouř. Dostala jsem, upřímně, strach z toho, co se děje. Zastavili jsme na místě pro autobus a ptám se, co se stalo? „Je zase rozbitý chlazení. Já myslel, že prší ale ta voda byla strašně horká a stříkala na mě.“ Tohle byla opravdu odpověď, která mě nenechala klidnou. Po půl hodině Michal rozhodne jet dál.

Pořádně zadělá víčko od chlazení a pomalu jedeme s myšlenkou, že najdeme servis. Po přejetí dálnice zpět na druhou stranu směr Žilina mě čeká další nemilá věta: „Vypadá to, že máme asi trochu zadřeli.“ Hledáme nějakou opravnu, ptáme se v servisech, popojíždíme a tím hledáním se to nějak rozjelo a motorka jela zase jako předtím. Takže se rozhodneme pokračovat v cestě do Habovky. Nechtělo se nám po hlavní silnici, tak jsme odbočili na Terchovou, kde za pár km potkáváme Žilinskou přehradu, na ní je ale bohužel zákaz vjezdu.

Za Dolným Kubínem se před námi objevil Oravský hrad (leží na 112 m vysokém kopci, pochází ze 13. století, interiér je z období gotiky, renesance a romantismu, na hradě je expozice Oravského muzea). Se vztyčenými hlavami se pokocháme jeho krásou a vyrážíme k cíly, do kterého dorazíme kolem 17té hodiny.

Po ubytování se jdeme ještě projít. Narazíme na Slatinné rašeliniště, kde uděláme pár foteček a jdeme po nově udělané silnici dál. Včelku Máju na maringotce jsem nemohla nevyfotit.:) Lávka u včelína byla celkem chatrná ale Michal byl po cestě prý dost unavený.

Ostatní foto ze dne

2. den (sobota)

Najetých km: 350 km
Plán cesty: směr Liptovský Mikuláš, Demänovská jeskyňa Slobody, Tatranský národní park, Spišská Belá, Svit, Tatranská Polanka, Lipt. Mikuláš

Ráno vyrážíme na cestu už krátce po deváté, chceme toho hodně stihnout. A nečekali jsme, že nás něco hezkého potká už po pár kilometrech. Výhled na Liptovskou Maru, hory, města …

Jelikož jsme nesnídali, tak jsme se stavili v Obchodním domě. Jediný, který jsme potkali byla Hypernova. :) Jdeme dovnitř a samozřejmě jsem "pípala" ale prodavačky nad tím mávli rukou, že mám něco nového na sobě. Proč bych taky při vstupu "pípala"? Když jdeme zaplatit, tak si v hlavě srovnávám větu, jak jim řeknu, že mi pípá čip v chrániči na záda. Ještěže to jsou jen slováci, vysvětlovat to někde v angličtině nebo němčině? No nevím... Takže si "zapípám" a preventivně nemám v ruce nic z toho, co jsme kupovali. Samozřejmě pozdvyžení, že někdo něco ukradl. Hlídač mě to nechal projít dvakrát, pak mě poslal k jinému přístroji a tam jsem to musela projít taky dvakrát. Nakonec si to nechal nějak vysvětlit, i když to asi moc nechápal a mohli jsme jít. "Do Hypernovy už tady, ani po cestě nejdu a hned jak přijedeme, tak tam na ně vlítnu, když mi tvrdili, že je odčipovaná!" Cítila jsem se jako nějakej provinilec, když se tam tak všichni koukali a Michal z toho měl snad i legraci.

Cesta na přehradu Liptovská Mara byla docela složitá. Z dálnice se odbočit nedalo, takže hned, jak se naskytla první příležitost, jsme zatočili, projeli nějakou vsí a snažili se jet jakoby zpět po druhé straně. Využili jsme i cestu k nějakému hotelu, před ním zkusili odbočit a ejhle, vynořila se před námi přehrada i s kostelíčkem. Zaparkovali jsme v přístavu a nasnídali se. Jdu pro foťáky a Michal říká: „Hele na přehradě někdo je a kouká sem dalekohledem.“ Takže foťáky počkají a hledám dalekohled. Opravdu tam někdo byl, koukal na nás, takže to byla docela legrace, když jsme tak na sebe koukali. „Vypadá to jako rybář, má všechno maskáčový.“

Další cíl byla Demänovská jeskyně Slobody, za parkovné chtějí 80 Sk/hod. Zdá se nám to dost ale zaplatíme, protože se chceme tam podívat. Vyšlapeme takové větší stoupání a já myslela, že to co vidím, není snad ani pravda. „My máme fakt smůlu, když někam chceme jít, tak se nikdy netrefíme do doby prohlídky.“ Ta totiž byla až za hodinu a půl, což se nám samozřejmě nechtělo čekat, i když nám bylo líto toho parkovného.

„Co se dá dělat, vyrážíme do Tater.“ Na poslední benzínce před horami bereme kupodivu levnější benzín než kdekoliv jinde. Vůbec se nedá popsat ten první pohled na Tatry, bylo to něco fakt úžasného. Až najednou projíždíme zničenou přírodou po té vichřici, ani jeden z nás si na to vůbec nevzpomněl, až když jsme tu zkázu viděli. Člověk, když to vidí na živo a ne v televizi, tak je to takové mnohem smutnější.

Projíždíme Tatry pohodovou jízdou, abychom si mohli užít ten krásný výhled. Konečně se přibližujeme k Štrbskému plesu. Jenže parkovné je dosti drahé, takže jsme zůstali jen u Nového Štrbského plesa.

Cestou na Tatranskou Lomnici jsme sjeli z hlavní na Popradské pleso. Jenže ani k němu jsme nedošli. Jednak bylo už dost hodin, a když nám paní řekla: „Parkovné je 50 Sk za ½ hod, jde se tam a zpátky 2 hodiny.“ Tak jsme se toho vzdali a jeli dál. No co si budeme povídat, komu by se chtělo jít v motorkářském oblečení takovou dálku? Mě rozhodně ne.

Tatranskou Lomnici jsme poznali hned podle lanovky, jenže akorát začaly klesat mraky. Tak jsme alespoň vytáhli na chvíli dalekohled a jen tak se dívali. Další zajímavá „věc“ je Tatrabob. Oba jsme se pak shodli, když to sjížděli, že nám to přišlo jako jedna dráha ve hře Roller Caster Tyccon.

Ve Spišské Belé jsme se rozhodovali, jestli nepojedeme zpátky přes Polsko, z druhé strany Tater. Nakonec jsme usoudili: „jsme na dovolené na Slovensku, tak nepojedeme Polskem.“ V Popradu jsme změnili plán a vrátili se přes Gerlachov zpět do Tater.

Tohle tam je úplně normální. Můžete potkat u silnice ovce, krávy, kozy … a to i nepřivázané!

Vracíme se stejnou cestou jako jsme jeli tam, protože si chci vyfotit kámen, co je na začátku Tater. Jedeme si tak poklidně, když nás najednou předjede motorka. Samozřejmě si to Michal nenechal líbit, přidal plyn a zastavil až asi po 7 km u benzínky. Na kámen zapomněl, ale co jsem mohla čekat, takže jsme se vraceli asi 5 km.

Do penzionu přijíždíme kolem 20té hodiny, po rychlé večeři už jenom odpočíváme a koukáme na telku.

Ostatní foto ze dne

3. den (neděle)

Výjezd: 9:30 hodin
Najetých km: 236 km
Plán cesty: Oravice, Oravská přehrada, hrad Likavka, Liptovský hrad

Oravice je termální koupaliště, ale asi bych tam nevlezla. Vypadalo to jako koupaliště u nás v Chocni tak před 10ti lety. Oravská přehrada byla docela hezká ale už nás nepřekvapilo, že se po ní nedá jet, na Slovensku je to asi normální. Ale zjistili jsme, že hráz má svého hlídače. Byl v maskáčích, takže ten chlapík, co nás pozoroval v přístavu, kde byl samozřejmě zákaz, byl taky hlídač přehrady. Její rozloha je 35 km2, v době sezóny brázdí vody vyhlídková loď. Projíždíme kolem a chceme k vodě. Nikde se nedá, jsou tam brány, závory, hotely… Až jsme narazili jen na zákaz vjezdu. „Ale co, je mimo sezónu, tak pojedeme.“ Sjíždíme kopeček a vidíme tam stát motorku. U ní jsme nezaparkovali, protože jsme si vybrali místo přímo u schodů k vodě. Svlíkneme ze sebe bundy a ten motorkář se k nám blíží. Zdravíme se, je to Polák. Snažíme se nějak komunikovat a docela to šlo. Nechtěl jet sám, chtěl se připojit ale my bohužel jeli na druhou stranu.

Po snídani u břehu přehrady jsme se těšili na hrad Likava. Byl vidět už od silnice, takže nebyl problém ho najít. Jenže opět tu nebylo žádné parkoviště, jen zákaz vjezdu a cedule, že k hradu to je půl hodiny. Takže ani na tenhle hrad jsme nedošli. „Přece nenecháme motorku na krajnici.“ Zřícenina se tyčí na 657 metrů vysokém kopci nad obcí Likavka. V roce 1707 byl zdemolovaný.

Snad v Liptovské Teplé se nám podaří přiblížit se k Liptovskému hradu. Byl to královský hrad vybudovaný v polovině 13. století. Na příkaz Matěje Korvína byl v roce 1474 zbourán. Vedla k němu docela zvláštní cesta, spíš pro enduro a ne naši silničku. Hned za vsí mají termální koupaliště zdarma, takže někdy příště si sebou vezmeme plavky, protože jinak to mají dost drahé, jako všechno. Závora byla zvednutá, tak proč toho nevyužít. Hrad měl být 5 km vzdálený. Ujeli jsme přes 5 km a cesta začala být bahnitá, tekla po ní voda, tak jsme se vrátili. Na ceduli jsme si pak všimli, že hrad je na skalách, takže když jsem po cestě zahlídla na skále kamenný kříž, tak to byla možná ta zřícenina, ale už jsme se kvůli fotce výjimečně nevraceli. :)

V další vesnici, Lúčky, Michal zatáčí na nějakou malou silničku. „Že by něco s motorkou?“ Ale né, parkujeme u cesty, kterou lemující stromy vedou k vodopádu. Byl to nádherný pohled, i když vodopád měl „jen“ 12 m.

Do penzionu se nám ještě nechtělo, tak jsme odbočili do takového velkého kopce, Pokryváč. Opět to bylo něco pro enduro, ale naše kawa to zvládla a my se mohli rozhlížet, jako z nějaké rozhledny.

Těch cest pro enduro jsme už měli docela dost, takže jsme v Medzibrodie najeli na hlavní a zase si jeli tou nejlepší rychlostí pro spotřebu. V Oravském Bielém Potoce jsme se zastavili u Františkovi húty. Je to zřícenina hutnické pece postavené v roce 1836. Musím uznat, že jsme se tam docela vyblbli. A neptejte se, jak jsme tam dostali tu motorku. Vyfocené to nemáme, takže byste nám stejně nevěřili.:)

Ostatní foto ze dne

4. den (pondělí)

Výjezd: 6:15 hodin
Najetých km: 427 km
Plán cesty: Liptovský Mikuláš, Žilina, Makov, Olomouc, Moravská Třebová, Litomyšl a Choceň

Vstávali jsme v půl šesté, já byla čilá a druhá polovička: „Jestli ještě nebudu chvíli ležet, tak se vybouráme.“ No nevím, to říká každý ráno, i když nikam nejedeme. Jindy ho tahám z postele ale dneska jsem mu dopřála těch jeho 10 minut navíc a nakonec z toho bylo 20. Venku bylo snad nejlíp za celý ten víkend. Žádnou speciální zastávku u hradu, zámku atd. jsme už neplánovali. Chtěli jsme být co nejrychleji doma. Bez komplikací a se třemi zastávkami jsme to zvládli za 7 hodin a 15 minut.

Omlouvám se za kvalitu některých fotek, většina jich je focených za jízdy.